Moje první destinace – v oblasti Setúbal, přejezd po nejznámějším mostu Ponte de 25 Abril (který je evropskou verzí mostu v San Franciscu) je krásné pobřeží s asi největším počtem škol surfingu, co jsem kdy viděla (a to jsem žila v Austrálii). Měšťani z Lisabonu se sem o víkendu přesouvají na promenádu a v listopadu, kdy nosí zimní bundy, se já na sluníčku procházím v letních šatech. Nikdo se nediví, protože oproti krásně opáleným portugalkám jako místní určitě nevypadám.
Surfaři každý den za téměř jakéhokoliv počasí (a tím pádem i velikosti vln) skáčou do ledového oceánu a snaží se splynout s přírodou. Portugalsko jsem si zamilovala právě pro tu divokost, svobodu a přesto přátelské prostředí. Kávu a tradiční zákusek Pastel de Nata tu dostanete stále za necelé 1 €, což by byl hřích si denně nedopřát. Velikost oblečení je problém mého budoucího já.
V Lisabonu si připomínám místa, kterými jsem před lety procházela a zjišťuju, že se moc nezměnilo. Objevuju nové malé kavárničky a snažím se objednávat si v portugalštině. Tak v polovině případů to zvládnu a mám z toho ten typ dětské radosti, že ji se mnou sdílí i obsluha.
Jestli bych ale opravdu něco doporučila, tak je to výlet přes Sintru (oblast s paláci, zahradami, zapsané v UNESCO), k nejzápadnějšímu body Evropy ~ Cabo da Roca. Ohromující výhledy na krásné pláže, nekonečný oceán a pro mě velké překvapení, že se tam pohodlně dopravíte i bez auta. Ze Sintry tam jede autobus a do půl hodinky jste tam. Ke konci listopadu už ani nebyl přeplněn turisty a přesto krásných slunečných 17 stupňů, na výlet ideální počasí.
Prvního prosince už mi zhoršující se předpověď a covidová situace signalizuje, že bych se měla posunout dál. Vyhlížím Tenerife.
22 957 Comments